Vložil lokwon - Středa, 14.11. 2007 @ 15:23:38 CET

Začnu jednoduchou typizací, jak chápu dělení bojových systémů a stylů já osobně. Během svého dlouhodobého cvičení jsem identifikoval tři základní skupiny bojových systémů a stylů:

• tradiční bojové systémy a styly – neboli bojová umění,
• sportovní bojové systémy a styly – neboli bojové sporty,
• systémy reálné sebeobrany a combat bojové styly.

Bojová umění jsou takové bojové systémy či styly, které mají vlastní zakladatele, historii a tradici. Většinou se jedná o velmi staré systémy boje, kde je tradice realizována jak metodami cvičení (často mnoho stovek let neměnnými), tak v organizaci tréninků či pevně stanovené hierarchii cvičenců (stupně / úrovně technické vyspělosti) i vztahem učitel-žák. Bojová umění jsou dokonalou souhrou, která vznikla hluboko v minulosti, často ve velmi vzdáleném regionu či zemi (tj. v odlišných kulturních a historických kontextech). Bojová umění si vedle tradičních a po staletí neměnných bojových technik nesou i hlubokou filozofii, často spojenou s náboženskými či duchovními vlivy v regionu jejich vzniku. Tradice obvykle vytváří z bojových umění dokonalé historické relikvie daného bojového stylu, které však nutně nemusí být schopny sloužit jako efektivní obrana před napadením v současné realitě. Bojová umění hlásají dlouhodobé studium (často celoživotní), které vede k rozsáhlému fyzickému, duševnímu i psychickému rozvoji osobnosti.

Bojové sporty jsou takové bojové systémy, které mají jasně stanovená pravidla a cíle. Bojovníci se díky nim mohou porovnávat ve svých dovednostech a výkonech. Bojové sporty často vychází jako možné modernizace bojových umění, tak aby bylo možné zaprvé rozvíjet bojovou techniku do nových sfér (aspekt modernizace) a zadruhé převést tradiční techniku do úrovně efektivního použití (aspekt funkčnosti / praktičnosti). Bojové sporty pro své účely využívají obvykle mnoho ochranných pomůcek. Bohužel, nevýhodou bojových sportů jsou často právě pravidla, která musí nutně zajistit jak bezpečnost oběma aktérům, tak možnost využití jejich dovedností. Dle intenzity boje bojové sporty dělíme na:

• soft-contact – maximální ochrana, minimální nebezpečí zranění, slabší možnosti plného využití nacvičených dovedností, minimální fyzický kontakt.
• semi-contact – průměrná ochrana, vyšší riziko zranění, větší možnosti využití nacvičených dovedností (je dovoleno jít určitými přesně danými způsoby soupeři „do těla“).

• full-contact – minimální ochrana, maximální riziko zranění s trvalými následky, maximální reálnost boje dle pravidel, maximální fyzický kontakt.

Cílem bojových sportů je především výchova dítěte či dospívajícího jedince. Proto vyžadují trenéři bojových sportů při náborech nízký věk, aby měli dost času pro vycvičení (vychování) daného cvičence na určitou bojovou úroveň. Pokud lidé začínají s bojovými sporty v pozdějším věku, jedná se spíše o princip “udržení se v kondici“ (fitness), neboť většina bojových sportů vyžaduje velmi důraznou a pečlivou fyzickou neboli kondiční přípravu.

Systémy reálné sebeobrany a combat bojové systémy jsou třetí velkou množinou. Jedná se o velice účinné a účelné metody likvidace reálného protivníka v reálné bojové situaci. Cílem systémů reálné sebeobrany je naučit člověka, v určitém časovém intervalu (týdenní, měsíční, čtvrtletní kurz, apod.), schopnosti ubránit se reálnému útoku různé intenzity a v různých situacích (ve výtahu, v automobilu, v MHD, na ulici, v parku, v davu, apod.). Systémy reálné sebeobrany jsou často až vědecky přesné v aplikaci moderních přístupů. Své dovednosti staví na dokonalé znalosti anatomie a motoriky těla. Reagují na aktuální trendy a snaží se vytvářet účinná protiopatření proti typizovaným útokům násilníků. Často do svého výcviku implementují moderní metody psychologické přípravy na konflikt a práci v před-konfliktní fázi, kdy obránce chápe nevyhnutelnost napadení, ale snaží se přebrat psychologicky iniciativu na svou stranu a překvapit tak násilníka při potenciálním útoku.

Combat bojové systémy jsou vysoce efektivní systémy reálné sebeobrany, které se učí ozbrojené složky (policie, armáda, speciální zásahové jednotky, vězeňská služba, apod.). Combat bojové systémy se někdy také označují výrazem profesní sebeobrana, tj. penzum dovedností (chvatů a chmatů sebeobrany), které by měl ovládat a být schopen použít každý člen ozbrojených složek státu. Combat bojové systémy jsou často ve své nebezpečnosti mnohem dál, než-li systémy reálné sebeobrany, které musí u běžných civilistů respektovat zákony dané země a neučit je takovou obranu, která by měla za následek smrt či stavy neslučitelné se životem. V České republice se použití reálné sebeobrany (stejně jako bojových umění či sportů v reálné situaci) týkají paragrafy 13, 14 a 15 trestního zákona (nutná obrana, krajní nouze a oprávněné použití zbraně).

Cílem systémů reálné sebeobrany i combat bojových systémů je praktičnost a funkčnost. Při reálném konfliktu tyto systémy nijak nepřipomínají krásu a ladnost bojových umění, ale na rozdíl do nich vynikají svou funkčností a výsledným efektem. To však neznamená, že takové systémy postrádají hlubší filozofii. Zapomeňme prosím na pány Levského, Náchodského, Honzíka či Lebedu, kteří sice položili hluboké základy profesní sebeobraně v bývalém Československu, ale také tento pojem velmi silně zprofanovali a i díky nim si lidé dnes myslí, že sebeobrana nemůže mít vlastní filozofii. To je obrovský omyl, který pramení z neznalosti a nepřesné interpretace. Reálná sebeobrana, která nemá vlastní filozofický základ se stává pouhou vnější formou, bez hlubších zamyšlení se nad možnostmi jejího použití. A člověk, který se učí těmto metodám boje by měl vykazovat velmi vysoký morální kredit i notnou intelektuální vyspělost.

Možná se teď ozve mnoho námitek, že taková typizace je nedokonalá. Do jisté míry určitě ano, ale minimálně začátečníkovi může dát odpověď v rozhodování, zda preferuje cvičit krásné, ladné pohyby, které ovšem pravděpodobně nebude moci nikdy využít v reálném konfliktu na ulici nebo zda chce cvičit vysoce účinnou sebeobranu, která ovšem nebude nikdy dosahovat krásy a ladnosti bojových umění, popř. zda si vlastně nechce jen vybít energii či dostat se do kondice prostřednictvím bojového sportu. Je to základní dilema, před které je, podle mého osobního názoru, každý začátečník postaven a opravdu by si měl uvědomit, že všechny tyto pojmy – bojové umění, bojový sport a reálná sebeobrana – si jsou rovnocenné.

Upozorňuji zde na to, protože se stále setkávám s lidmi, kteří na vrchol pyramidy staví pojem bojová umění a na nejnižší příčku pojem sebeobrana, kterou mnoho z nich považuje za něco méněcenného a podřadného. Ovšem není tomu tak. Sebeobrana je pouze jiný způsob vyjádření boje, který má jiné priority a cíle, než-li bojový sport, potažmo bojové umění. Prosím nezaměňujte tyto pojmy a naučte se je používat a chápat v tomto kontextu. Jinak jsou veškeré diskuze nad bojovými systémy či styly pouze snůškou blafů, protože jeden mluví o voze a druhý o koze a výsledku se nikdy nedoberou a akorát na sebe budou naštvaní, protože každý bojuje za svou pravdu a ani jeden z nich neuhne.