Začínám si tu připadat jako magor... ale asi jsem to sem jako magor napsal schválně
Líbí se mi, jak reagujete na představu rozbitých kloubů, jako by to bylo něco hrozného, kvůli čemu se skoro umírá. Rozbité klouby jsou jen běžné zranění, se kterým se musí počítat, stejně jako že si o tatami spálíte loket nebo koleno. Nemyslel jsem to tak, že musíte bouchat dokud si ty klouby nerozbijete, jinak si je neotužíte. Představte si to takhle:
Chcete se naučit údery, ale bolí vás z toho ruce a klouby. Tak hledáte způsob, aby vám to nevadilo. Vychytáte techniku a nebolí vás zápěstí, ale ty klouby bolí stále, tak se rozhodnete, že je to jen otázka času, než si zvyknete. A tak trénujete a trénujete, až začnou být na pytli krvavé fleky. Kůže je příliš jemná a nevydržela to. Ale nepřestanete, musíte dokončit trénink. Za den nebo dva je další trénink a na kloubech máte strupy. Při úderu to bolí, ale mám kvůli tomu vynechat trénink, nebo se kousnu a vydržím to? Chci se naučit bouchat, tak to vydržím. Po chvíli, když už jsou strupy pryč, to tak nebolí a i když jsou ty ruce rozbité, můžete klidně trénovat. A tak se to opakuje, dokud párkrát bouchání nevynecháte a ruce se nezahojí. A když se zahojí, je to hned lepší. Už vás při bouchání nebolí ruce a kůže je pevnější a vydrží to.
to je maso..., masochismus ...
