Jura píše:Neexistuje jenom jeden způsob transkripce (správný nebo špatný), existuje jich vícero, tedy je vícero standardů. Pro naše potřeby asi zmíním tři: český, anglický a japonský. Každý z nich má nějaké výhody i nevýhody...
a)
český - vychází z výslovnosti ortografie češtiny (která je v mnohém japonštině blízká) a má za cíl to, aby výsledný text v latince byl při čtení dle standardních pravidel čtení češtiny foneticky co nejblíže skutečné mluvené japonštině. Využívá háčky nad souhláskami
š,
č a
ž (ve dvojici "
dž"), a čárky nad samohláskami (
á, í, ú, é, ó). Nepoužívá
ů. Je standardně používán v českém odborném japanologickém prostředí...
b)
anglický (někdy též tzv. Hepburnův) - vychází z výslovnosti a ortografie angličtiny, má za cíl to, aby výsledný text v latince byl při čtení dle standardních pravidel čtení v angličtině foneticky blízký japonštině. Sám má několik variant.
c)
japonský (v podstatě jsou dva,
nihon-šiki a
kunrei-šiki, ale jsou si velmi podobné). Má za cíl to, aby co nejlépe naznačoval fonologickou (ne fonetickou) podobu původního textu v japonské slabičné abecedě
kana. Tedy z textu v této transkripci bychom měli být schopní přesně přepsat text do
kany (což z různých důvodů předchozí dva způsoby neumožňují). Je logicky určen především japonským uživatelům, někdy též lingvistům...
A teď k problémům...
Nejrozšířenější přepis je anglický, ale bohužel ne ve své standardní verzi. V angličtině nemá délka samohlásky (asi
většinou) fonologickou hodnotu, anglicky mluvící lidé tedy nerozlišují krátké a dlouhé samohlásky (rozlišují rázový přízvuk, ten ale zase nehraje roli v japonštině). Problém je, že v japonštině je délka samohlásky velmi důležitá a může rozlišit význam (je významový rozdíl mezi slovy
odžisan a
odžísan). Původní anglická Hepburnova transkripce s vyznačováním délky samohlásek počítá (používá tzv.
macron - vodorovnou čárku na samohláskou).
Macron však nefiguruje v angličtině, a proto ho anglicky transkribující lidé přehlížejí. V důsledku toho u přepsaného slova (např.
ryu nebo
muso) nevíme, jestli jeho původní japonská podoba je s krátkou nebo dlouhou samohláskou, a to může mít vliv na správnost daného výrazu... Člověk tak musí často jenom odhadovat, což je nepříjemné, ale hlavně řešitelné...
Řešitelné je to pro našince buď používáním standardní anglické transkripce (s
macronem, nebo té varinaty, která dlouhé samohlásky vyznačuje jinak, např. zdvojením), nebo použitím transkripce české (což prosazuju já). Česká transkripce má výhodu relativní exaktnosti při výslovnosti a při určení původní podoby slova, nevýhodu v tom, že toto platí jenom pro češtinu ovládající lidi.
Za největší problém já osobně považuji nedržení se striktně jednoho přesně určeného (a standardního) způsobu transkripce, míchání vícero transkripcí. Když pak vidíme např. výraz "shinja", nevíme, jestli se vyslovuje [šindža] - tedy s dodržením anglického standardu, nebo jestli se vyslovuje [šinja] - tedy napůl anglicky, napůl česky. Do anglických (nestandardních) přepisů navíc laici mnohdy míchají německou transkripci (např. "schindou" - nevíme jestli se to čte [šindó] nebo [šindou], obojí je teoreticky možné).
Nedodržování nějakého standardu nemusí být problém - pokud se člověk setkává jenom se slovy, které důvěrně zná (např.
ryu apod.). Problém nastává v momentě, kdy se objeví slovo neznámé, nové. V podstatě pak nevíme (nebo si nejsme jistí, jak ho číst).
Celkově to není problém snadno řešitelný...
Ke konkrétním věcem:
birch píše:muso jikiden vs. Musó džikiden
Velká písmena neřeším (japonština je v podstatě taky neřeší). Mám za to, že by se měla dodržovat pravidla jako v češtině (tzn. názvy, jména apod. psát s velkým počátečním písmenem).
U "muso jikiden" vidíme, že jde o anglickou transkripci (podle
jikiden, v japonštině slabika /ji/ není, takže chápeme, že se to čte anglicky [dži]). Nevíme, jestli je správně [musó], [muso], [músó] nebo [múso]. Všechno varianty jsou teoreticky v japonštině možné. Správná anglická transkripce by měla být buď "Musō jikiden" nebo "Musoo jikiden" (kde už je výslovnost celkem jasná). Já bych byl pro první variantu, ale najít ō na klávesnici je problém...
Pro mě nejideálnější je v českém prostředí použít variantu "Musó džikiden" - snadno se píše, jasně naznačuje výslovnost v originále. Pokud navíc známe angličtinu, není problém (např. pro vyhledávání na internetu) to převést do "Muso jikiden", na což asi internet lépe zareaguje...
birch píše:utsuri vs. ucuri
Obojí je správně - každé podle jiného standardu (anglický vs. český). Je celkem jedno, který se použije, ale chybou je použít např. spojení "utsuri a šóji" (kde je to pomícháno)...
birch píše:ryu vs. rjů vs rjú
První je chybný (ale bohužel rozšířený a zažitý) anglický případ. Správně by mělo být buď "ryū" nebo "ryuu".
Druhý je chybný český.
Třetí je správný český.
birch píše:jujutsu vs. jiujitsu vs džúdžucu
První je chybný (rozšířený a zažitý) anglický případ. Správně by mělo být "jūjutsu" nebo "juujutsu".
Druhý je starý chybný (a rozšířešný) výraz, který v podsatě nevychází z transkripce z japonského textu, ale z nestandardního zapsání slyšeného. I když je to celkem zažité, doporučuji vyhýbat se...
Třetí je správný český případ, doporučuji používat...
U některých běžně rozšířených a v češtině zdomácnějlých slov se transkripce standardně nedodržuje, protože nejsou brána jako cízí slova přepsaná do češtiny, ale jako přejatá česká slova (původu japonského). Týká se to např. výrazů jako "aikido" (správná transkripce by byla "aikidó"), "judo" nebo "džudo" (správná transkripce by byla "džúdó"), "saké" (správně by bylo "sake" - toto je zvláštní případ, tvar "saké" přišel do češtiny z francouzštiny, kde ale "é" nevyjadřovalo dlouhou samohlásku, nýbrž přízvuk. V japonštině se čte krátce [sake]) aj.
Toliko pro začátek. Jsem připraven (a uvítám) další konkrétní dotazy ohledně nejasností...